Steven Lee adaptováno
Většina z nás by ráda měla vše dokonalé a ideálně i dosáhla dokonalosti. Jsme také obklopeni lidmi a institucemi, které tuto “kulturu perfekcionismu” posilují. Její hlasy nám říkají: získej další vzdělání a titul, vystup na další příčku firemního žebříčku, přidej si další bod do životopisu. Úspěch je všechno, neúspěch nepřipadá v úvahu.
Nečekaným bojovým pokřikem v našem moderním světě se stalo: „Udělej to lépe!“. Lepší technologie, které zlepší náš život, neustálá snaha o sebezdokonalování. Dokonalost, úspěch a neustálý pokrok se staly novou svatou trojicí!
Ale co se stane, když se nám nedaří? Co když naprosto selžeme? Co když zklameme sami sebe a nedosáhneme ani přiměřené úrovně? Co pak?
Dokonale nemožné
Pro začátek si můžeme připomenout, že jako hříšníci od přírody všichni dobře známe neúspěch.
– I když nám Bůh říká: Buďte svatí, neboť já jsem svatý. (Leviticus/3. Mojžíšova 11:45), zároveňmáme – Všichni zhřešili a jsou daleko od Boha (Římanům 3:23). Nestačíme na to. Nejsme přirozeně poslušní a neplníme Jeho vůli. Nedokážeme zatnout zuby, abychom vše zvládli. Nepřemáháme hřích pouhou silou vůle a odhodláním. Nejsme dokonalí. Potřebujeme Jeho milost a především Jeho!
Naše nedokonalost nám připomíná, že potřebujeme Ježíše. Potřebujeme Jeho spravedlnost. (2 Kor 5:21). Bez Něj nejsme úplní a dokážeme dělat jen, co je nedostatečné. Ve své vlastní síle Bohu radost dělat nedokážeme. (Židům 11:6). Naše nedostatečnost a neschopnost dosáhnout toho, po čem toužíme, nám ukazují, že potřebujeme Boha.
Zklamání je nepopiratelnou součástí života v našem padlém světě. Sázíme zahrady, které jsou zničeny nemocemi, brouky či hlodavci. Nebo se pouštíme do pracovních projektů, které končí velkolepým neúspěchem, učíme se na zkoušky, a i když těžce studujeme, někdy neuspějeme. Zklameme sebe i druhé. Nedodržujeme svá vlastní měřítka. Takový je život v padlém světě. A to by nám mělo připomínat, že my nejsme Bůh, ale On je. I když k neúspěchu dojde bez našeho přičinění, může nám to připomenout, že jsme hříšníci a že jsme nedostateční. On sám je dokonalý a my potřebujeme jeho milost, sílu a moudrost.
Mimo tohoto zásadního pochopení nás však Bůh může učit i dalším věcem, když se nám nedaří. Zamysleme se nad některými dalšími ponaučeními, které si můžeme z neúspěchu odnést:
1. Bůh prokazuje svou moc skrze naši slabost
Apoštol Pavel byl uchvácen do třetího nebe a spatřil nevýslovnou slávu, ale zároveň měl určitou fyzickou slabost, která ho udržovala pokorným.
2. Kor 12:7-10 Bůh mi toho ukázal tolik, že mi musel přidat i jedno trápení, abych nezpyšněl: je to bolest, která mi jako satanův posel má stále připomínat, že jsem jen smrtelný lidský červíček. Třikrát jsem Boha prosil, aby mě toho zbavil, ale on odmítl. „Jsem s tebou, víc nepotřebuješ,“ odpověděl. „Moje moc vynikne tím víc, čím ty sám budeš slabší.“ Nesu tedy svou nemoc rád a jsem hrdý na to, že právě na jejím pozadí se ve mně tak zřetelně prokazuje Kristova síla. Nevadí mi ani ta nemoc, ani příkoří, ani bída, pronásledování a jiné těžkosti, protože vším sloužím Kristově věci. A největší sílu dostávám tehdy, když jsem s vlastními silami u konce.
Nešlo o pouhý záchvat nespavosti nebo drobnou bolest zad, ale o mučivý osten – satanova posla, který obtěžoval a sužoval. Tato bolest pronikala jako z pekelné jámy. Byla mu dána, aby v Pavlovi uskutečnila svůj dobrý záměr: „Stačí ti má milost – že jsem s tebou. Moje moc vynikne tím víc, čím ty sám budeš slabší. „ (2. Korintským 12:9). Bůh nás někdy učiní fyzicky slabšími, aby ukázal Svou sílu a moc.
2. Korintským 4:7-18 My jsme jen křehké nádoby, do nichž Bůh nádherný poklad vložil. Každý hned musí poznat, že ta zvláštní moc nepochází z člověka, nýbrž z Boha.
Ačkoliv se na nás útočí ze všech stran, přece nepodléháme.
Někdy jsme bezradní a nevíme, jak dál, ale nevzdáváme se.
Býváme štváni jako divoká zvěř, ale cítíme, že Bůh je při nás.
Sráženi k zemi, přece znovu vstáváme a jdeme dál.
Utrpení a smrt se nám nevyhýbají, jako se nevyhnuly Kristovi.
Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, ale právě v takové situaci se na nás nejzřetelněji projevuje Ježíšův život.
…Protože jsem poznal Boží moc, nedám se ničím odradit od hlásání Božího poselství. – Konec od Pavla
Proto se nezvdáváme . Ačkoli totiž navenek podléháme zkáze, uvnitř se obnovujeme den co den. Co musíme dnes podstupovat, to je konec konců stále ještě snesitelné a brzy to přejde. Zato radost, která nás očekává, překonává všechnu lidskou představivost, a navíc je věčná, je bez konce. Naše budoucnost nestojí na tom, co lze vidět a hmatat, protože všechno hmotné je pomíjivé. My stavíme na základech neviditelných, neboť jen ty jsou trvalé.
Na selhání a slabost jsme alergičtí. Prosíme Boha, aby nás učinil silnými. Prosíme Ho, aby obnovil naši sílu, abychom mohli běžet a nebyli unaveni (Izajáš 40:31). Bůh však může na takovou modlitbu odpovědět tím, že odhalí naše slabosti a omezení. Pavlovo utrpení ukázalo Boží všepřekonávající velikost tak, jak by to Pavlova síla nikdy nedokázala. To že toho Pavel tolik vykonal navzdory (a nebo lépe díky) této bolesti, ukázalo, že to byl Bůh, kdo pracoval skrze něj.
Naučme se tedy přijímat nedokonalost, selhání a slabost. Bůh nám v těchto chvílích možná ukazuje svou milost a dobrotu. Naše omezení nás učí obtížné lekci pokorné závislosti.
2. Bůh používá jiná měřítka úspěchu
Bůh neměří úspěch tak, jak ho definuje svět: velkými bankovními účty, luxusním bydlením a zařízením, trofejemi nebo tituly.
Naopak Ježíš varuje před tím, abychom se snažili získat celý svět – bohatství, zábavu, pohodlí, slávu a úspěch – jelikož tím stejně nikdy nedosáhneme opravdového naplnění a radosti. Co člověku prospěje, když získá celý svět a ten skutečný život ztratí? Co může vyvážit hodnotu věčného života? (Mat 16:26)
Dát svůj život Ježíši, je to, co přinese nekonečnou odměnu.
Pozemský úspěch není jak Bůh měří úspěch
Místo toho Ježíš říká: Osvědčil ses v malém úkolu, proto ti mohu svěřit mnohem víc. (Matouš 25:21). Bůh měří úspěch podle toho, jak jsme věrní, jak se osvědčujeme, s tím co máme. Kdo je spolehlivý (věrný) v drobnostech, je spolehlivý i v podstatných věcech. A ten, kdo je nečestný v maličkostech, selhává i ve věcech závažných. (Lukáš 16:10)
Usilujeme o úspěch, jak jej definuje Bůh? Je na nás spolehnutí s tím, co nám svěřil – s naším časem, talenty a Jeho poklady? Nebo jsme přijali falešné váhy a míry tohoto světa?
Bude výsledkem naší práce to, že uslyšíme Jeho slova: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Vejdi a raduj se u svého pána.‘ (Mat 25:23)
Odložme tedy snahu o dokonalost podle představ tohoto světa.
3. To, co nás definuje je, jak nás vidí Bůh
V Ježíši nejsme definováni svým úspěchem nebo neúspěchem. Naše hodnota nespočívá v tom, co vlastníme. Naše pověst, životopis nebo výše důchodu neurčují naši hodnotu. Čímkoliv jsme, je díky Bohu, díky tomu jako nám On pomáhá a co pro nás On dělá.
Pavel píše: Bůh se však nade mnou slitoval a jen z jeho milosti jsem to, co jsem. A nebylo to nadarmo: vykonal jsem mnohem víc práce než všichni ostatní. Ale co to říkám – ne já, nýbrž Bůh, jehož jsem byl nástrojem. (1 Kor 15:10). Co z toho to je, Pavle? – Pracoval jsi tvrdě, nebo to bylo z milosti? Pavlova odpověď zní ano, obojí. Vykonal toho mnoho, a přesto tak činil z milosti. I my se máme snažit, pracovat a konat – s vědomím, že je to Bůh, kdo v nás působí. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! (Filipským 2:13).
Nejsme definováni úspěchem nebo neúspěchem. Definuje nás Bůh a Jeho milost, která v nás působí. Tato milost nás posiluje a dává nám sílu tvrdě pracovat, a připomíná nám, že úspěch pochází pouze od Boha. Pracujeme tedy, ale naše naděje nespočívá v našich schopnostech. Žijeme a pracujeme díky Bohu, který v nás působí.
4. Boží Duch inspiruje ke kvalitní práci
I když nemůžeme být dokonalí, nejsme stvořeni ani smířeni s průměrností.
Nespokojíme se s nekvalitou, nechceme být podprůměrní, neděláme nic, co by bylo jen sotva ucházející.
Když měl být postaven stan setkávání (když ještě neměli chrám), Bůh řekl Mojžíšovi, že si povolal Bezela. – Naplnil ho Božím Duchem – zručností, důvtipem a znalostí každého řemesla, aby vymýšlel plány a prováděl je ve zlatě, stříbře a bronzu, aby opracovával a osazoval drahokamy, opracovával dřevo a ovládal každé řemeslo. (Exodus -2. Mojžíšova 31:3-5). Boží Duch připravil nejlepší řemeslníky na stavbu svého pozemského příbytku. Podobně Bůh povolává a vybavuje své děti naplněné Duchem, aby budovaly, tvořily a podnikaly velká díla. Bůh nedává tyto dovednosti proto, aby vyvolal pozemské ocenění, ale aby zjevil krásu Toho, který vše stvořil. On je hlavním architektem, který nás vyzývá, abychom Ho napodobovali a převzali duchovní autoritu nad tímto velkým světem.
V listu Koloským Pavel připomíná, že naše práce je „pro Pána, a ne pro lidi“. (Kol 3,23-24). Cokoli děláte, dělejte upřímně (celou duší), jako by to nebylo lidem, ale pro Pána. Vždyť také od něho dostanete konečnou odměnu, podíl na jeho království. Vaším skutečným Pánem je přece Kristus.
Nevěříme tedy lži o dokonalosti a taktéž odmítáme lež o průměrnosti. Naopak, cokoliv děláme, děláme celým srdcem a celou duší, ze všech sil – pro Ježíše.
Nedokonale dokonalé
Bůh nepotřebuje naši dokonalost. Taková snaha podkopává naši potřebu Jeho a posiluje naši soběstačnost. Bůh naopak přijímá pokorné, které pak On ve vhodnou chvíli povýší. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší. (Jakub 4:10) A tak se skloňte pod silnou Boží rukou a Bůh vás pozvedne, až přijde k tomu čas. Všechny své obavy a starosti přenechte jemu, vždyť jste středem jeho zájmu. (1. Pet 5:6 a 7)
Když selžeme, důvěřujeme, že Bůh nás neopustí, ale bude za nás bojovat, jelikož nás tolik miluje. Bůh za mě dokončí zápas; tvá láska, Hospodine, trvá navěky. (Žalm 138,8).
I když nejsme dokonalí, máme dokonalého Spasitele, který nás zve, abychom přijali Jeho dokonalé dílo. Dává nám svého posilujícího Ducha, aby nám umožnil pracovat v síle, kterou nám poskytuje ke své slávě.
Nepracujeme pro lidskou chválu nebo ukazatele pozemského úspěchu. Místo toho pracujeme pro Ježíše a vytváříme to, co je krásné pro Něj.
A tak, když sami sebe zase někdy zklameme, můžeme se v klidu ponořit do Ježíšovi lásky a dokonalosti.
A jako Jeho Duchem obdařené děti se ze všech sil, dovedností a znalostí se sice stále snažíme, aby se v nás On ve všem projevil, ale odpočíváme při tom v Něm a v tom, že jsme nedokonalí, ale milovaní, přikrytí Ježíšovou láskou a plní Jeho síly, a tak vybaveni Mu dělat radost svým celým životem.
