Jako dítě
Nesuďte podle vzhledu, ale suďte spravedlivě. — Jan 7:24 ESV
Byli jsme jediná rodina s dětmi v celé restauraci. Posadila jsem Erika do vysoké židličky a všimla si, že všichni tiše jedí a povídají si. Najednou Erik radostně zakřičel: „Ahoj!“ A začal živě bušit svými baculatými dětskými ručičkami do podnosu vysoké židličky. Úplně se mu rozzářili očička a naladil svůj bezzubý úsměv. Pak se začal vrtět a vesele se chichotat.
Rozhlédla jsem se a spatřila zdroj jeho radosti. Byl to muž v otrhaném a špinavém kabátě. Měl kalhoty s napůl rozepnutým zipem a prsty na nohou mu vyčnívaly z bot. Košile nebyla o nic čistější než jeho kabát a vlasy měl rozcuchané a nemyté. Vousy měl příliš krátké na to, aby se daly nazvat vousy, a na nose měl tolik žil, že působil jako mapa.
Byli jsme od něj příliš daleko, abychom cítili zápach, ale byla jsem si jistá, že určitě dobře nevoní. Mával ještě radostněji na našeho Erika. „Ahoj, zlato, ahoj, chlapáku. Vidím tě, kámo.“ Vyměnili jsme si s manželem pohled: „Co budeme dělat?“
Erik se dál chichotal a odpovídal mu: „Ahoj, ahoj.“ Všichni v restauraci si toho všimli a podívali se na nás a pak na toho muže. Ten starý dědek obtěžoval moje krásné dítě.
Přinesli nám jídlo a ten muž začal přes celou místnost křičet: „Znáš ´skákal pes přes oves´? Baf! Hele, podívej, on zná baf!“ Nikdo si nemyslel, že ten starý muž je roztomilý. Byl zjevně opilý. Můj manžel a já jsme byli více než v rozpacích. Jedli jsme v tichosti, všichni kromě Erika, který předváděl své umění obdivujícímu bezdomovci, který mu to oplácel rádoby roztomilými komentáři.
Konečně jsme dojedli a zamířili ke dveřím. Manžel šel zaplatit účet a řekl mi, ať na něj počkám na parkovišti. Věkem poznamenaný muž seděl mezi mnou a dveřmi. „Bože, dostaň mě odsud, než promluví na mě nebo Erika,“ modlila jsem se.
Když jsem se k muži přiblížila, otočila jsem se zády, abych se vyhnula nejen jemu ale i jeho alkoholovému výparu. V tu chvíli se Erik naklonil přes moje rameno a natáhl obě ruce v pozici „zvedni mě“, jak malé děti dělají. Než jsem ho stačila zastavit, Erik se odrazil z mých rukou do náruče toho muže.
Najednou se velmi starý páchnoucí muž a velmi malé dítě šťastně objímali. Erik v gestu naprosté důvěry, lásky a odevzdanosti položil svou malou hlavičku na mužovo rozedřené rameno. Muž zavřel oči a já viděla slzy, které se mu leskly pod řasami. Jeho staré ruce, plné špíny, bolesti a těžké práce, jemně, tak jemně, hladily záda mého dítěte.
Žádní dva lidé se nikdy nemilovali tak hluboce tak krátkou dobu!
Stála jsem v úžasu. Starý muž chvíli kolébal Erika v náručí, pak otevřel oči a upřeně se na mě podíval. Pevným, autoritativním hlasem řekl: „Pořádně se o to dítě postarejte!“
Nějak se mi podařilo ze sebe vypravit: „Postarám se,“ i když jsem měla v krku knedlík.
Odtrhl Erika od své hrudi – neochotně, s touhou, jako by ho to bolelo. Přijala jsem Erika zpět do své náruče a muž řekl: „Bůh vám žehnej, madam. Dala jste mi vánoční dárek.“
Jen jsem zamumlala poděkování. S Erikem v náručí jsem běžela k autu. Můj manžel se divil, proč pláču a tak pevně držím Erika, a proč říkám: „Můj Bože, můj Bože, odpusť mi!“
Právě jsem byla svědkem Ježíšovy lásky projevené skrze nevinnost malého dítěte, které nikoho nesoudilo; dítě, které vidělo duši, a matku, která viděla oblečení. Zachovala jsem se jako slepá křesťanka, která držela dítě, které slepé nebylo. Cítila jsem, že se mě Bůh ptá: „Jsi ochotná se na chvíli podělit o svého syna?“, když On se podělil o toho Svého na celou věčnost.
Otrhaný stařec mi nevědomky připomněl: „ Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.” Matouš 18:3
________________________________________
Anonymní, http://god-bless-you.org/?p=1522
…
Džíp s vojáčkem
Laurie
Bylo to jen pár dní před Vánocemi a mladý kněz v malém městečku na východních pláních Colorada seděl ve zpovědnici ve svém kostele, který byl zatím úplně prázdný. Když se dveře kostela otevřely, na chvíli vyhlédl ven. Uviděl malého klučinu, jak vešel dovnitř. Na to, že venku mrzlo, byl oblečen ve velice chatrném oblečení. Ze všeho nejdříve šel ke starému radiátoru, aby se zahřál. Když mu z rukou a obličeje zmizela zima, rozhlédl se po kostele a jeho pohled spočinul na betlému.
Mladý kněz zůstal sedět na svém místě, chlapec si ho nevšiml a přistoupil k jesličkám. Chvíli se tiše díval na Ježíška v jesličkách a pak promluvil: „Ty jsi také chudý. Nevypadá to, že bys na Vánoce dostal nějaké hračky.“ Po tváři mu stékala slza. „Víš, co si přeju k Vánocům strašně moc?“ svěřoval se dál chlapec Ježíškovi. „Armádní džíp s opravdovým řidičem za volantem. Jakýkoli, ale musí v něm sedět vojáček!“
Kněz byl dojatý. Jeho farnost nebyla velká, ale tohoto chlapce neznal a podle jeho oblečení bylo jasné, že v jeho domově nebudou mít peníze na hračky a ani na jídlo.
„Vsadím se, že mi ten vojenský džíp s řidičem seženeš. Zítra přijdu ve stejnou dobu a zase se uvidíme!“ S těmito slovy chlapec opustil kostel a vyšel do mrazu.
Když kněz dokončil svoji službu v kostele, udělal to, co mu přišlo správné – šel shánět džíp s vojáčkem. Hračku v podobě džípu nebylo těžké sehnat, ale takovou, ve které by seděl vojáček – to byl těžký úkol! Ale chlapec si trval na svém, měl o svém přání úplně jasno.
Bylo to malé město a kněz obešel všechny obchody, ale žádný džíp s řidičem vojáčkem nenašel. Odjel do sousedního města a nakonec po dlouhém hledání objevil přesně to, co potřeboval.
Brzy ráno dalšího dne vyrazil kněz z fary do kostela a v mraze se choulil do kabátu. Jeho myšlenky se upíraly k malému chlapci. „Jak to asi vypadá u něj doma? Mají vůbec topení?“ Tyto myšlenky ho trápily, ale když svíral v rukavici džíp s řidičem vojákem, pocítil úlevu. „Alespoň Ježíšek pro něj bude mít dárek.“
Kněz opatrně položil autíčko s vojáčkem vedle jesliček, kde ležel Ježíšek, a uspořádal svíčky tak, aby na hračku dopadalo světlo. Pak pokračoval se svými denními úkoly a později odpoledne si šel opět sednout do zpovědnice. Čas ubíhal, ale chlapec se neobjevoval. Kostel začala naplňovat temnota a lavice osvětlovalo pouze teplé světlo svíček. Kněz uvažoval, že rozsvítí světla, ale pak tuto myšlenku zavrhl, protože stále doufal, že se chlapec každou chvíli objeví.
A opravdu! Ticho přerušilo skřípání a vrzání pantů a v zadní části kostela se objevil chlapeček ze včerejška. Znovu šel k radiátoru, aby se zahřál. Po chvíli se rozhlédl ztemnělým kostelem, a s pocitem, že je úplně sám, se přiblížil k betlému.
Kněz byl napjatý úzkostí. Když svíčky u betlému osvětlily chlapcovu tvář, kněz uviděl v jeho očích ožívat kouzlo Vánoc.
„Věděl jsem, že ho najdeš!“ zvolal chlapec šťastně. „To je přesně ten džíp, co jsem chtěl, s opravdovým vojáčkem!“
Na jeho tváři se však najednou objevil mírný stín. „Ale já ti nemám co dát,“ řekl. „Možná ti něco najdu doma.“ Otočil se a odcházel uličkou. Náhle se zastavil, vrátil se zpět, v jedné ruce pevně svíral džíp a v druhé něco skrýval. Došel k jesličkám, položil předmět do kolébky s Ježíškem, řekl: „Podělím se s tebou, veselé Vánoce“ – a opustil kostel.
Slabé světlo knězi neumožnilo vidět, o co se chlapec s Ježíškem podělil. Ale poté, co se za chlapcem zavřely vrzající dveře, obešel jesličky a to, co uviděl v postýlce, mu vehnalo slzy do očí. Chlapec položil do postýlky s Ježíškem tu část své hračky, která ji činila tak výjimečnou – vojáčka!
Skutečný příběh? Ano, slyšela jsem ho od mladého kněze o půlnoční mši o Vánocích v Coloradu před dvěma lety. Vyprávěl to lépe, než se mi to podařilo sepsat. A víte, co udělal na konci mše? – Zvedl do výšky ruku s vojáčkem na dlani!
…
Vánoční láska, radost a naděje
Maria Fontainová
Vánoce byly jedinečnou událostí, která se odehrála v malé zemi, v malém městečku, před dvěma tisíci lety. Ale díky této jedné události se světlo a pravda Boží lásky vylila do srdcí a mysli všech, kteří v Něho uvěřili. Narození Ježíše bylo hmatatelným důkazem pro celý vesmír o všezahrnující moci Boží lásky.
Apoštol Pavel ho nazval „obrazem neviditelného Boha“ a řekl, že „všechno bylo stvořeno skrze něj a pro něj a v něm všechno drží pohromadě“ (Koloským 1:15–17).
Bible předpověděla, že bude silou pro chudé, pomocí pro potřebné a zoufalé a útočištěm před bouří (Izaiáš 25:4 NKJV). Kristus, dítě, které bylo nejcennějším darem, jaký Bůh mohl lidstvu dát, se pokořil, aby přijal lidskou podobu, a ještě více se pokořil smrtí na kříži (Filipským 2:8).
Ježíš přišel přinést mír, neboť je Knížetem pokoje (Izaiáš 9:6). Přišel přinést uzdravení a naději všem lidem na celém světě.
Ježíšův příchod na zem byl nejnesobečtějším činem, jaký si dokážeme představit. A jako by to nestačilo, přinesl tu nejvyšší oběť a obětoval svůj život za nás. Díky Ježíšově oběti lásky a jeho vzkříšení o tři dny později nabízí Bůh věčný život s ním všem, kteří uvěří v Ježíše a přijmou ho. Jaká nepochopitelná hloubka lásky a jaký nevýslovný dar pro celé lidstvo (2. Korintským 9:15)!
Víme, že Ježíš se rozhodl přijmout lidskou podobu a žít život v mezích a omezeních času ve fyzickém světě a čelit všemu, čemu čelíme my jako lidské bytosti. Bůh se z lásky k nám, navzdory našim hříchům a selháním, rozhodl přinést tu nejvyšší oběť.
Vánoční poselství o Božím daru spásy a slibu budoucnosti, ve které již nebude bolesti, utrpení ani slz, je každým dnem stále aktuálnější, protože to co se děje kolem nás narušuje náš pocit bezpečí v tomto životě (Zjevení 21:4).
Ať nám všem v těchto Vánocích zní v srdcích poselství naděje a ať se šíří do našeho okolí prostřednictvím našich životů. Ať každý z nás přispěje k šíření vánočního poselství, že Ježíš je naší věčnou nadějí a odpovědí pro ty, kdo hledají pravdu a smysl života.
Sdílejme radostnou zvěst, že Ježíš miluje každého člověka tak moc, že na sebe vzal lidskou podobu, aby mohl prožít život, kterému čelíme všichni, bez ochrany před jeho těžkostmi a zvraty. I když je Božím Synem, čelil od okamžiku svého početí těžkým situacím v kultuře, kde neprovdaná matka čelila vyloučení ze společnosti. Nevybral si snadnou cestu životem, protože ve své lásce k nám chtěl plně prožít lidskou existenci.
Jeho pozemští rodiče zažili vyhnanství a uprchli do exilu jako uprchlíci, čímž se naplnila proroctví v Bibli, která předpovídala události Jeho narození a života (Ozeáš 11:1; Izaiáš 7:14). Ať už si v tomto životě procházíme čímkoliv, můžeme najít naději a útěchu v jistotě, že Ježíš skutečně rozumí všemu, co prožíváme, a že nás dokáže podpořit a pomoc nám zvládnotu cokoliv.
Přispějme k šíření lásky, radosti a vánočního slibu, že naděje existuje a že každý – bez ohledu na to, kdo je a jaký byl jeho život – je pozván do Jeho království míru, lásky, radosti a věčného života. Ať jsme vždy připraveni šířit Jeho poselství míru, dobré vůle a lásky, aby i ostatní mohli prožít skutečný význam a radost Vánoc.
…
Náš požehnaný Mesiáš sestoupil z Nebe a přišel na svět, aby se podrobil hanbě, snášel bičování a trpěl smrtí, aby mohl zachránit lidstvo ze stavu, ve kterém bylo ztraceno. Bůh ho k tomuto úkolu určil a Bůh nedělá chyby.
• Mluvil s naprostou svobodou a autoritou o každém tématu.
• Věděl stejně mnoho o budoucnosti jako o současném světě. Minulost, přítomnost i budoucnost byly pro něj jako otevřená kniha.
• Své učení přizpůsoboval svým posluchačům.
Dal světu novou představu o království nebeském. Představil a ukázal nové chápání Boha jako Otce a bratrství lidstva. Všichni ostatní učitelé před ním blednou. Jeho slova přesvědčují intelekt, hýbou srdcem a dotýkají se svědomí. Jeho učení a zázraky dokazují jeho moc zachránit ztracené. Během tří let svého veřejného působení udělal dost, aby navždy dokázal, že má moc zachránit hříšníky.
Ze všech darů, které jsme kdy dostali, ten nejcennější sestoupil z Nebe v podobě malého dítěte, zabaleného do plenek a ležícího v jesličkách. Jaký to byl slavný den! Největším darem Boha byl Jeho vlastní Syn, Ježíš, který nám byl darován, aniž bychom si Ho nějak zasloužili. Největším darem, který Mu můžeme o Vánocích oplatit, je učinit Ho součástí svého života. – Ruth
…
„Opustil nádheru Nebes“
Stephen & Brooksyne Weberovi
Můj dobrý přítel Mark mi vyprávěl, že jeho matka je varhanicí v kostele v severní Pensylvánii a obvykle hraje píseň „Jestli tohle není láska“ jako předehru k bohoslužbě při první adventní mši.
Píseň začíná veršem: „Opustil nádheru Nebes.“ O Vánocích se soustředíme na to, kam Ježíš přišel, na planetu Zemi. Ale tato věta nám připomíná, odkud přišel, z nádhery Nebes.
Opustil nádheru Nebes,
vědom si svého osudu.
Byla to osamělá hora Golgota,
kde za mě položil svůj život.
Četl jsem zajímavé přirovnání. „20. července 1969 přistáli astronauti Apolla 11 na Měsíci. Byl to bezprecedentní lidský úspěch. Miliony lidí si pamatují slova Neila Armstronga: ‚Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.‘”
Před dvěma tisíci lety učinil Stvořitel měsíce obrovský skok zcela jiného druhu. Sestoupil z Nebe na zem. Bůh Syn opustil Nebe, aby se stal plně člověkem, přičemž zůstal plně Bohem. Byl to úžasný „skok“, který nám ukázal Boží srdce plné lásky.
Bůh ve svém vtělení skutečně opustil nádheru nebes. V působivém prologu Janova evangelia čteme: A věčné Slovo se stalo člověkem, který žil mezi námi. (Jan 1:14).
Apoštol Pavel ve svém nádherném úryvku uvádí: Ač sám byl Bůh, nedomáhal se božských nároků, odložil svou slávu a moc, stal se člověkem. (Filipským 2:5-7).
C. S. Lewis napsal tak výstižně: „Syn Boží se stal Synem člověka, aby se synové člověka mohli stát syny Božími“. – Jaká pravda!
Připomínejme si tuto nádhernou pravdu dnes, v tomto vánočním období a po celý svůj život! Naše životy a osudy se navždy změnily, protože Bůh opustil nádheru Nebe a přišel na tuto zemi. Proto k Němu nyní vzhlížíme, protože za nás dal vše!
