Lenka Schmidt, jaro 2021
Zpočátku se COVID zdál jako nějaká vzdálená nemoc někde daleko. Pak najednou přistála přímo na našem prahu! První vážnější případ byla moje 80tiletá prateta v domově důchodců, která ho díky Bohu překonala! Poté s ním zápasila moje teta (sestra mého tatínka), která nemoci bohužel podlehla. Následovalo nakažení celé rodiny mého bratra, a nakonec i mých rodičů. Bitva neustávala, ale stupňovala se. Jak moc jsme se modlili!
Bratrova rodina se z nemoci postupně dostala, u rodičů to bylo horší. Tatínkovi musela maminka zavolat záchranku, protože nemohl pořádně dýchat. Byl hospitalizován se začínajícím zápalem plic. S tatínkem to v nemocnici nejprve vypadalo dobře, jedl sám, chodil, sem tam na kyslíku, ale pak došlo ke zvratu a skončil na JIPce v umělém spánku na přístroji, který dýchal za něj. Jeho stav byl stále vážnější a lékaři už nám nedávali naději. I když maminka musela také do nemocnice, naštěstí ji brzy poslali zpátky domů. Její stav se od té doby již velice zlepšil.
Byly to pro nás nesmírně těžké dny. Prošla jsem si snad všemi fázemi smutku. – Popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Někdy jsem cítila svíravou bolest na hrudi. Smlouvala jsem s Bohem. Byla naštvaná na celou tu blbou covidovou situaci, bylo mi líto, že nemůžu být s rodiči osobně. Do toho jsem se sama necítila dobře a měla jsem problémy s dýcháním. Když zprávy z nemocnice nebyly lepší, začaly mě ovládat pocity beznaděje. Došla jsem i do stádia smíření, že už se s tatínkem nejspíš budu muset tady na zemi rozloučit.
Navzdory všemu jsem ale velice osobně cítila Boží přítomnost, lásku a útěchu. I když musím přiznat, že někdy jsem mu řekla své! Ale vím, že Mu to nevadí, že zná mé srdce a chápe, jak se cítím a upřednostňuje upřímnost před předstíranou zbožnou úctou. Vedla jsem s ním dlouhé rozhovory, zvlášť v noci, když jsem nemohla spát. Pokaždé mě nějak utěšil. Jednou jsem cítila, jak mi říká, že On je s tatínkem v nemocnici a že se o něj stará. Když už to vypadalo opravdu beznadějně, řekl mi, že tatínek se z toho dostane, ale že uzdravení bude dlouhé. Jenže hned další den nám v nemocnici sdělili další špatnou zprávu a já uvěřila víc jim než Bohu.
V té době mi kamarádka poslala toto zamyšlení: „Věřím, že v modlitbě je veliká síla a útěcha. Že to není prostředek, jak “pohnout” Bohem, ale je možností, pozváním, jak Mu být blíž a přinášet Mu druhé. Nějakým způsobem to mění nás, když myslíme víc na druhé než na sebe.“ – Je neuvěřitelné, jak hluboká pravda to je!
Jsou to právě takovéto těžké chvíle, které prohloubí náš vztah s Bohem. Obnoví to v nás jistotu, že je s námi i v tom nejhorším. I když my nemáme určitou situaci pod kontrolou, On ano a velice nás miluje, ať už to dopadne jakkoliv. Je to ryzí zažití Boží lásky a péče.
Jelikož tatínek nebyl první v naší rodině, byli jsme trošičku lépe připraveni a v době největšího zoufalství nás napadlo poslat ještě více proseb o modlitbu, než kdy předtím pro tetu a ostatní. Spousta našich blízkých přátel poslala modlitby dál. Modlili se lidé po celém světě …až Bůh udělal zázrak!
Hned další den nám v nemocnici řekli, že tatínka odpojili od přístrojů a že dýchá sám! Bude to ještě boj, ale nevzdáme to. Ježíš je stále stejný a jak dělal zázraky pro lidi v Bibli, tak je může udělat i pro nás! Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes i navěky. (Bible, Židům 13:8) Jak nesmírně vděčni jsme Jemu, všem lékařům a sestřičkám, kteří se o něj tak hezky starali a všem, kteří s námi neustávali v boji.
Co ještě jsme dělali mimo vlastní vytrvalou modlitbu? Učili jsme se celá rodina nazpaměť verše z Bible na téma uzdravení a „připomínali“ je Bohu. Zvlášť tyto dva: Ježíš Kristus tě uzdravuje. A také – On dává sílu znaveným a vysílené umí posílit. Vyčerpaným dodává sílu a je zdrojem odvahy slabých. (Skutky 9:34 a Izaiáš 40:29) (Dokonce jsme si je napsali i na kachlíčky v koupelně spolu s modlitbami!) Také jsme se posilovali ve víře čtením křesťanské literatury a posloucháním různých kázání. Nějakým způsobem jsme drželi půst. Manžel vynechával některá jídla, já nějakou dobu nejedla sladkosti a přestala jsem sledovat své oblíbené seriály. V jednom okamžiku jsem měla pocit, že bych už měla Bohu začít předem děkovat, že už taťku vyléčil, i když jsme ještě neměli fyzický důkaz vyléčení. Byla to další věc, která věřím, že jeho uzdravení pomohla.
Další zásadní věc a princip, jakým Bůh funguje, bylo „vzdát se“ ve smyslu – vložit celou situaci do Jeho rukou, ať se stane cokoliv, jak On uzná za vhodné. Pokaždé, když to uděláme, On nám pak otevře svou náruč. Je na to třeba hodně odvahy a někdy to děláme se zatajeným dechem, ale vždycky Mu tím uvolníme ruce, aby udělal to, co je pro nás nejlepší. A časem, pokud jsme sami k sobě upřímní, uznáme, že prostě vážně ví všechno líp než my. I když někdy trvá hodně dlouho, než v tom něco dobrého najdeme.
Nejvíce víry z nás měla po celou dobu asi dcera Anisska. Pro mě byla úžasné vidět, jak děti prostě důvěřují. Pro ni to bylo jednoduché – „Buď Bůh dědečka uzdraví, nebo si ho vezme k sobě do Nebe, kde mu přece bude dobře!“ Myslím, že trochu nechápala naše obavy. Jednou ale řekla: „Třeba ho Bůh ještě nevyléčil, protože až to bude hodně špatné, tak to bude opravdový zázrak, až ho vyléčí!“
Cítíme s těmi, jejichž blízcí se z nemoci nedostali. Nevíme, proč se někdo uzdraví a někdo ne, ale můžeme si být jisti, že Bůh je s těmi, kdo jsou nemocní, a i s námi, když jsme plni bolesti. Je nám velmi blízko a nepřestává nás držet.
Nezapomínejme, že Boží síla léčit a dělat zázraky platí stále i pro nás v této době!
Novinky, únor 2025. – Tatínek se těší dobrému zdraví, dál v létě pracuje na chalupě a spokojeně si s maminkou užívají života.
