„Lidé občas zakopnou o pravdu, ale většina z nich se zvedne a spěchá dál, jako by se nic nestalo.“ – WINSTON CHURCHILL
Zdá se, že mnoho lidí v naší zemi pravdu přijmout nedokáže. Na jedné straně vyžadujeme pravdu prakticky ve všech oblastech našeho života. Například od:
• našich blízkých (nikdo nechce, aby mu lhal manžel nebo dítě)
• lékařů (chceme, aby nám předepsali správné léky a provedli správně operace)
• soudů (chceme, aby odsoudili pouze skutečně vinné)
• zaměstnavatelů (chceme, aby nám říkali pravdu a platili nám spravedlivě)
• leteckých společností (požadujeme skutečně bezpečná letadla a opravdu střízlivé piloty)
Ve skutečnosti požadujeme pravdu téměř ve všech oblastech života, které ovlivňují naše finance, vztahy, bezpečnost nebo zdraví. Na druhou stranu, navzdory našim neochvějným požadavkům na pravdu v těchto oblastech, mnozí z nás tvrdí, že nás pravda nezajímá, pokud jde o morálku nebo náboženství. Mnozí dokonce zcela odmítají myšlenku, že by nějaké náboženství mohlo být pravdivé. Jak jste si jistě všimli, je zde obrovský rozpor. Proč požadujeme pravdu ve všem kromě morálky a náboženství? Proč říkáme: „To platí pro tebe, ale ne pro mě“, když mluvíme o morálce nebo náboženství, ale nikdy nás takové nesmysly nenapadnou, když mluvíme s bankéřem o našich penězích nebo s lékařem o našem zdraví?
Ačkoli to málokdo přizná, naše odmítání náboženské a morální pravdy je často spíše dobrovolné než intelektuální – prostě nechceme být zodpovědní za žádné morální normy nebo náboženskou doktrínu. Slepě tedy přijímáme sebedestruktivní tvrzení politicky korektních intelektuálů, kteří nám říkají, že pravda neexistuje, že vše je relativní, že neexistují žádné absolutní hodnoty, že vše je otázkou názoru, že bychom neměli soudit a že náboženství je o víře, ne o faktech! Možná měl Augustin pravdu, když řekl, že milujeme pravdu, když nás osvítí, ale nenávidíme ji, když nás usvědčuje. Možná nedokážeme pravdu unést.
Abychom vyřešili naši kulturní schizofrenii, musíme se zabývat čtyřmi otázkami týkajícími se pravdy:
1. Co je pravda?
2. Lze pravdu poznat?
3. Lze poznat pravdu o Bohu?
4. A co z toho? Koho zajímá pravda?
Těmito otázkami se budeme zabývat v této a následující kapitole.
CO JE PRAVDA? PRAVDA O PRAVDĚ
Co je pravda? Velmi jednoduše řečeno, pravda je „říkat věci tak, jak jsou“. Když se římský guvernér Pilát před téměř 2000 lety zeptal Ježíše „Co je pravda?“, nečekal na Ježíšovu odpověď. Místo toho se Pilát okamžitě zachoval, jako by znal alespoň část pravdy. O Ježíši prohlásil: „Nenašel jsem na tomto člověku žádnou vinu“ (viz Jan 18:38). Tím, že Pilát Ježíše osvobodil, „řekl, jak to je“. Pravdu lze také definovat jako „to, co odpovídá svému předmětu“ nebo „to, co popisuje skutečný stav věcí“. Pilátův rozsudek byl pravdivý, protože odpovídal svému předmětu; popisoval přesný stav věcí. Ježíš byl skutečně nevinný.
Na rozdíl od toho, co se učí na mnoha státních školách, pravda není relativní, ale absolutní. Pokud je něco pravda, je to pravda pro všechny lidi, za všech okolností a na všech místech. Všechna tvrzení o pravdě jsou absolutní, úzká (těsná) a exkluzivní.
Zamyslete se nad tvrzením „všechno je pravda“. Jedná se o absolutní, úzké a exkluzivní tvrzení. Vylučuje svůj opak (tj. tvrdí, že tvrzení „všechno není pravda“ je nesprávné). Ve skutečnosti všechny pravdy vylučují své opaky. Dokonce i náboženské pravdy. To se komicky ukázalo před několika lety, když jsem (Norm) diskutoval s náboženským humanistou Michaelem Constantinem Kolendou. Z mnoha ateistů, s nimiž jsem diskutoval, byl jedním z mála, kteří před debatou skutečně přečetli mou knihu Christian Apologetics (Křesťanská apologetika). Když přišla řada na něj, Kolenda zvedl mou knihu a prohlásil: „Četl jsem knihu Dr. Geislera. Víte, čemu věří? Věří, že křesťanství je pravdivé a vše, co je v rozporu s ním, je nepravdivé! Tito křesťané jsou velmi úzkoprsí lidé!“ Kolenda také napsal knihu, kterou jsem si předem přečetl. Jmenovala se Náboženství bez Boha (což je něco jako romantika bez partnera!). Když přišla řada na mě, zvedl jsem Kolendovu knihu a prohlásil: „Četl jsem knihu doktora Kolendy. Víte, čemu věří? Věří, že humanismus je pravdivý a vše, co je v rozporu s ním, je falešné! Tito humanisté jsou velmi úzkoprsí lidé!“ Publikum se zasmálo, protože pochopilo, o co jde. Humanistická tvrzení o pravdě jsou stejně úzkoprsá jako křesťanská tvrzení o pravdě. Protože pokud je H (humanismus) pravdivý, pak vše, co je v rozporu s H, je nepravdivé. Stejně tak, pokud je K (křesťanství) pravdivé, pak vše, co je v rozporu s K, je nepravdivé.
Existuje mnoho dalších pravd o pravdě. Zde je několik z nich:
• Pravda se objevuje, nevymýšlí. Existuje nezávisle na tom, zda o ní někdo ví. (Gravitace existovala již před Newtonem.)
• Pravda je nadkulturní; pokud je něco pravda, je to pravda pro všechny lidi, na všech místech a v každém čase (2 + 2 = 4 pro všechny, všude a v každém čase).
• Pravda je neměnná, i když se mění naše přesvědčení o pravdě. (Když jsme začali věřit, že Země je kulatá, a ne plochá, pravda o Zemi se nezměnila, změnilo se pouze naše přesvědčení o Zemi.)
• Přesvědčení nemohou změnit skutečnost, bez ohledu na to, jak upřímně jsou zastávána. (Někdo může upřímně věřit, že svět je plochý, ale to jen znamená, že se upřímně mýlí.)
• Pravda není ovlivněna postojem toho, kdo ji vyznává. (Arogantní člověk nečiní pravdu, kterou vyznává, nepravdivou. Skromný člověk nečiní omyl, který vyznává, pravdivým.)
• Všechny pravdy jsou absolutní pravdy. I pravdy, které se zdají být relativní, jsou ve skutečnosti absolutní. (Například „Já, Frank Turek, cítím teplo 20. listopadu 2003“ se může jevit jako relativní pravda, ale ve skutečnosti je to absolutní pravda pro každého a všude, že Frank Turek měl ten den pocit tepla.)
Stručně řečeno, protichůdná přesvědčení jsou možná, ale protichůdné pravdy možné nejsou. Můžeme věřit, že vše je pravda, ale nemůžeme vše učinit pravdou. To se zdá být dost zřejmé. Ale jak se vypořádáme s moderním tvrzením, že neexistuje žádná pravda?
…
Sebedestruktivní výroky
Kdyby vám někdo řekl: „Mám pro vás jeden postřeh, který zcela jistě revolučním způsobem změní vaši schopnost rychle a jasně rozpoznat nepravdivá tvrzení a falešné filozofie, které prostupují naší kulturou,“ měli byste o to zájem? To se právě chystáme udělat. Kdybychom měli vybrat jedinou myšlenkovou schopnost jako nejcennější, kterou jsme se naučili během našich mnoha let studia na semináři a postgraduálního vzdělávání, byla by to tato: jak rozpoznat a vyvrátit sebedestruktivní výroky.
Incident z nedávného rozhlasového pořadu nám ukáže, co myslíme sebedestruktivními výroky. Liberální moderátor pořadu Jerry přijímal telefonáty na téma morálky. Poté, co vyslechl četné volající, kteří směle tvrdili, že určitý morální postoj je správný, jeden volající vyhrkl: „Jerry! Jerry! Nic takového jako pravda neexistuje!“ Já (Frank) jsem se vrhl k telefonu a začal zuřivě vytáčet číslo. Obsazeno. Obsazeno. Obsazeno. Chtěl jsem se dovolat a říct: „Jerry! Zeptej se toho chlápka, co řekl, ‚nic takového jako pravda neexistuje‘ – je to pravda?“
Sebezničující tvrzení je takové, které nesplňuje vlastní standard.
Jak jistě chápete, tvrzení volajícího „pravda neexistuje“ se tváří, že je pravdivé, a tím se samo popírá. Je to jako říci: „Neumím ani slovo česky.“ Kdyby to někdo řekl, samozřejmě byste odpověděli: „Počkejte! Vaše tvrzení musí být nepravdivé, protože jste ho právě česky vyslovil!“
V naší postmoderní kultuře se běžně vyskytují sebedestruktivní výroky, a jakmile si vybrousíte schopnost je odhalit, stanete se absolutně nebojácným obhájcem pravdy.
Určitě jste už slyšeli lidi říkat věci jako: „Všechna pravda je relativní!“ a „Neexistují žádné absolutní pravdy!“ Nyní budete vybaveni k tomu, abyste takové hloupé výroky vyvrátili tím, že jednoduše odhalíte, že nesplňují jejich vlastní kritéria. Jinými slovy, tím, že obrátíte sebedestruktivní výrok proti němu samému, můžete odhalit jeho nesmyslnost.
Taktika nacházení sebedestruktivních výroků pomáhá relativistům a postmodernistům naší doby uvědomit si, že jejich argumenty nemohou unést vlastní váhu. Díky tomu pak vypadáte jako super génius!
Pojďme si tuto taktiku vzít na vysokou školu, abychom vám ukázali, co máme na mysli. Co nás udivuje, je to, že rodiče po celém světě platí tisíce dolarů za školné na vysoké škole, aby jejich synové a dcery mohli být učeni „pravdě“, že neexistuje žádná pravda, nemluvě o dalších sebedestruktivních postmoderních tvrzeních, jako jsou:
„Všechna pravda je relativní“ (Je to relativní pravda?);
„Neexistují žádné absolutní hodnoty“ (Jste si tím absolutně jisti?) a
„Je to pravda pro vás, ale ne pro mě!“ (Je toto tvrzení pravdivé jen pro vás, nebo je pravdivé pro všechny?)
„Pravda pro vás, ale ne pro mě“ může být mantrou naší doby, ale tak svět ve skutečnosti nefunguje. Zkuste to říct svému bankovnímu úředníkovi, policii nebo finančnímu úřadu a uvidíte, jak daleko se dostanete! Samozřejmě, že tyto moderní mantry jsou nepravdivé (falešné).
LZE POZNAT PRAVDU? – Příběh Dona
Když chcete mluvit s někým o Bohu, můžete mu položit tyto otázky:
1. Mohu vám položit duchovní otázku? A 2. Kdybyste dnes v noci zemřel a stanul před Bohem a Bůh se vás zeptal: „Proč bych tě měl pustit do svého Nebe?“, co byste odpověděl?
Většina lidí je dostatečně zvědavá, aby na otázku 1 odpověděla kladně. Pokud jde o druhou otázku, většina nevěřících obvykle odpoví „dobré skutky“. – Něco jako: „Bůh mě přijme, protože jsem v zásadě dobrý člověk. Nikoho jsem nezabil, chodím někdy do kostela, dávám chudým…“
V takovém případě můžete odpovědět evangeliem (doslova „dobrou zprávou“): že všichni (včetně nás) jsme nedosáhli Božího dokonalého standardu a žádné dobré skutky nemohou vymazat skutečnost, že jsme již zhřešili; ale dobrá zpráva je, že můžeme být zachráněni (spaseni) od trestu tím, že budeme věřit v Ježíše, který byl potrestán místo nás.
Ačkoli je tato technika velmi úspěšná, někteří nevěřící neodpovídají na tyto dvě otázky tak, jak by se dalo očekávat. Například jednoho večera jsem se (Norm) rozhodl vyrazit spolu s dalším členem mé církve. Proběhlo to takto: Zaklepali jsme na dveře a otevřel nám jeden muž. Podal jsem mu ruku a řekl: „Dobrý den! Jmenuji se Norm Geisler, tohle je můj parťák Ron a jsme z kostela na konci ulice.“
„Jsem Don,“ odpověděl muž a rychle si nás změřil pohledem.
Okamžitě jsem se pustil do otázky č. 1: „Done, mohli bychom vám položit duchovní otázku?“
„Ptejte se,“ řekl Don odvážně, zjevně dychtivý po biblickém kázání jako dezertu.
Položil jsem mu otázku číslo 2: „Done, kdybyste dnes v noci zemřel a stál před Bohem a Bůh se vás zeptal: ‚Proč bych tě měl pustit do svého nebe?‘, co byste odpověděl?“
Don odsekl: „Řekl bych Bohu: ‚Proč bys mě neměl pustit do svého nebe?‘“ Spolkl jsem naprázdno… Na to jsem neměl odpověď. Po vteřině paniky jsem se rychle pomodlil a odpověděl:
„Done, kdybychom zaklepali na vaše dveře a chtěli vejít do vašeho domu a vy byste nám řekl: ‚Proč bych vás měl pustit do svého domu?‘ a my bychom odpověděli: ‚Proč byste nás neměl pustit?‘, co byste řekl?“ Don ukázal prstem na mou hruď a přísně odpověděl: „Řekl bych vám, kam máte jít!“
Okamžitě jsem odvětil: „Přesně to řekne Bůh vám!“
Don vypadal na vteřinu ohromeně, ale pak přimhouřil oči a řekl: „Abych vám řekl pravdu: nevěřím v Boha.
Jsem ateista.“ „Jste ateista?“ „Přesně tak!“ „Jste si naprosto jistý, že Bůh neexistuje?“ zeptal jsem se ho.
Zaváhal a řekl: „Ne, nejsem si naprosto jistý. Myslím, že je možné, že Bůh existuje.“
„Takže vlastně nejste ateista, ale agnostik, protože ateista říká: ‚Vím, že Bůh neexistuje‘, a agnostik říká: ‚Nevím, jestli Bůh existuje‘.“
„Jo… dobře, tak to jsem asi agnostik,“ přiznal.
To byl opravdový pokrok. Jedinou otázkou jsme se dostali od ateismu k agnosticismu! Ale pořád jsem musel zjistit, jaký agnostik Don vlastně je.
Zeptal jsem se ho: „Done, jaký agnostik jste?“
Zasmál se a zeptal se: „Co tím myslíte?“ (Pravděpodobně si myslel: „Před minutou jsem byl ateista – nemám tušení, jaký druh agnostika jsem teď!“)
„Existují dva druhy agnostiků,“ vysvětlil jsem. „Existuje obyčejný agnostik, který říká, že si není jistý, a pak existuje tvrdohlavý agnostik, který říká, že nemůže nic vědět jistě.“
Don si tím byl jistý. Řekl: „Já jsem ten tvrdohlavý. Nic nemůžeme vědět jistě.“
Uvědomil jsem si, že jeho tvrzení je kontraproduktivní, a použil jsem taktiku k odhalení sebedestruktivního tvrzení a zeptal se: „Done, pokud říkáte, že nemůžete nic vědět s jistotou, jak to tedy můžete vědět s jistotou?“
Vypadal zmateně a zeptal se: „Co tím myslíte?“
Vysvětlil jsem to jinak: „Jak můžete vědět s jistotou, že nemůžete nic vědět s jistotou?“
Viděl jsem, jak mu to dochází, ale rozhodl jsem se přidat ještě jeden bod: „Kromě toho, Done, nemůžete být skeptický ke všemu, protože to by znamenalo, že byste musel pochybovat i o skeptisismu.“
Ustoupil. „Dobře, asi opravdu můžu něco vědět jistě. Musím být obyčejný agnostik.“
Teď jsme se opravdu někam pohnuli. Jen několika otázkami se Don dostal od ateismu přes tvrdohlavý agnostismus k obyčejnému agnosticismu.
Pokračoval jsem: „Když teď přiznáváte, že můžete vědět, proč nevíte, jestli Bůh existuje?“
Pokrčil rameny a řekl: „Asi proto, že mi nikdo neukázal žádný důkaz.“
Teď jsem položil otázku za milion dolarů: „Byl byste ochoten se podívat na nějaké důkazy?“
„Jistě,“ odpověděl.
To je ten nejlepší typ člověka, se kterým se dá mluvit: někdo, kdo je ochoten upřímně se podívat na důkazy. Ochota je zásadní. Důkazy nemohou přesvědčit toho, kdo není ochoten.
Jelikož Don byl ochoten, dali jsme mu knihu Franka Morrisona s názvem Kdo posunul kámen?2 Morrison byl skeptik, který se rozhodl napsat knihu vyvracející křesťanství, ale místo toho ho důkazy přesvědčily, že křesťanství je skutečně pravdivé.
Krátce nato jsme Dona navštívili. Důkazy předložené Morisonem označil za „velmi přesvědčivé“. O několik týdnů později, uprostřed studia Janova evangelia, přijal Don Ježíše Krista jako svého osobního Pána a Spasitele. Dnes je Don diakonem v baptickém kostele poblíž St. Louis v Missouri.
…
MŮŽOU BÝT VŠECHNA NÁBOŽENSTVÍ PRAVDIVÁ?
Morální ponaučení příběhu je, že úplný agnosticismus nebo skepticismus je sebezničující. Agnostici a skeptici tvrdí, že pravdu nelze poznat, ale zároveň tvrdí, že jejich názor je pravdivý. To nefunguje. (Je to sebedestruktivní výrok)
Takže jsme si stanovili, že pravdu lze poznat. Ve skutečnosti je toto prohlášení nepopiratelné. Ale co z toho vyplývá? Nemohou být všechny náboženství pravdivá?
Bohužel, není to jen sekulární svět, který je touto otázkou zmatený; dokonce i někteří církevní pastoři s ní mají potíže. Seminární profesor Ronald Nash slyšel o jednom příkladu tohoto jevu. Vyprávěl nám o svém studentovi, který se před pár lety vrátil na vánoční prázdniny domů do Bowling Greenu v Kentucky, na vánoční prázdniny. Během prázdnin se tento student, věřící v Bibli, rozhodl jednu neděli pro dobrodružství a navštívil kostel, do kterého nikdy předtím nechodil. Jakmile však pastor pronesl první větu svého kázání, student si uvědomil, že udělal chybu – pastor mluvil v rozporu s Biblí.
„Tématem mého dnešního kázání,“ začal pastor, „je, že všechny náboženské víry jsou pravdivé!“ Student se vrtěl na svém místě, zatímco pastor pokračoval a ujišťoval každého člena kongregace, že každá náboženská víra, kterou vyznávají, je „pravdivá!“ Když kázání skončilo, student chtěl nepozorovaně vyklouznout, ale pastor čekal u dveří a každého člena kongregace, který procházel, objímal. „Synu,“ zvolal pastor, když studenta pozdravil, „odkud jsi?“ „Vlastně jsem z Bowling Green, pane. Jsem doma na prázdninách ze semináře.“ „Teologického semináře! Dobře. Jaké náboženské přesvědčení máš, synu?“ „Raději bych to neříkal, pane.“ „Proč ne, synu?“ „Protože vás nechci urazit.“ „Ach, synu, mě nemůžeš urazit. Kromě toho nezáleží na tom, jaké máš přesvědčení – je pravdivé. Tak v co věříš?“ „Dobře,“ ustoupil student. Naklonil se k pastorovi, dal si ruku před ústa a zašeptal: „Pane, věřím, že půjdete do pekla!“ Pastor zrudl a snažil se najít odpověď: „Já, …asi jsem udělal chybu! Všechna náboženská vyznání nemohou být pravdivá, protože s tím vaším rozhodně nesouhlasím!“
Jak si pastor uvědomil, náboženské víry nemohou být všechny pravdivé, protože mnoho náboženských vír si navzájem odporuje – vyučují protiklady. Například konzervativní křesťané věří, že jen ti, kteří přijmou Ježíše jako svého Spasitele, mohou jít do Nebe a že je to dar od Boha, který je třeba přijmout. (A každý kdo chce, ho přijmout může.) Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Efezským 2:8 a 9 V nikom jiném není spása – na světě není lidem dáno jiné jméno (NEŽ JEŽÍŠ), v němž bychom mohli být spaseni!“ Skutky 4:12
Často se to přehlíží, ale mnoho muslimů věří totéž o nemuslimech – i oni směřují do pekla. A hinduisté obecně věří, že každý, bez ohledu na své přesvědčení, je uvězněn v nekonečném cyklu reinkarnace založeném na skutcích. Tyto protichůdné víry nemohou být všechny pravdivé. Ve skutečnosti mají světová náboženství více protichůdných vír než vzájemně se doplňujících. Představa, že všechna náboženství učí v podstatě totéž – že bychom se měli milovat navzájem – svědčí o vážném nepochopení světových náboženství. Zatímco většina náboženství má nějaký druh podobného morálního kodexu, protože Bůh vložil dobro a zlo do našeho svědomí (o tom budeme hovořit v kapitole 7), neshodují se prakticky v žádné důležité otázce, včetně Boží podstaty, povahy člověka, hříchu, spásy, nebe, pekla a stvoření!
Když se nad tím zamyslíte, tak Boží podstata, podstata člověka, hřích, spasení, nebe, peklo a stvoření jsou ty nejdůležitější otázky! Zde je několik z těch velkých rozdílů:
• Židé, křesťané a muslimové věří v různé verze teistického Boha, zatímco většina hinduistů a stoupenců New Age věří, že vše, co existuje, je součástí neosobní, panteistické síly, kterou nazývají Bohem.
• Mnoho hinduistů věří, že zlo je úplná iluze, zatímco křesťané, muslimové a židé věří, že zlo je skutečné.
• Křesťané věří, že lidé jsou spaseni (jdou do Nebe) milostí (darem od Boha), zatímco všechny ostatní náboženství, pokud vůbec věří ve spasení, učí nějakému druhu spasení dobrými skutky (definice „dobra“ a toho, od čeho je člověk spasen, se velmi liší).
Toto je jen několik z mnoha zásadních rozdílů. Tolik k myšlence, že všechna náboženství učí v podstatě stejné věci!
KOMENTÁŘ: Tak když vám někdo bude říkat, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná můžete říct: To je pěkná blbost! Vždyt se ani neshodnou na tom nejdůležitějším jako je Bůh, Peklo, Nebe a kdo se tam dostane, stvoření a podstata člověka. Například křesťanství říká, že lidé jsou od podstaty hříšní Jistě jsem byl hříšný od narození. Žalm 51:5 (NIV) A Všichni zhřešili a jsou daleko od Boha. Římanům 3:23 Logicky, kdyby byli všichni od podstaty dobří, proč by za ně pak Ježíš umíral?
Pravda vs. tolerance
Zatímco většina náboženství má některé pravdivé víry, ne všechny náboženské víry mohou být pravdivé, protože se vzájemně vylučují – učí protiklady. Jinými slovy, některé náboženské víry musí být nepravdivé. Ale to se v dnešní Americe (a části světa především nad rovníkem) říkat nesmí. Měli byste být „tolerantní“ ke všem náboženským vírám. A v naší dnešní kultuře tolerance již neznamená snášet něco, co považujete za nepravdivé (koneckonců, netolerujete věci, s nimiž souhlasíte). V dnešní době tolerance nyní znamená, že máte přijímat každou víru jako pravdivou! V náboženském kontextu se toto označuje jako náboženský pluralismus – víra, že všechna náboženství jsou pravdivá.
S touto novou definicí tolerance je spojeno několik problémů. Nejprve řekněme, že jsme vděční za to, že v této zemi máme náboženskou svobodu a nevěříme v legislativní vnucování náboženství (viz naše kniha “Legislativní regulace morálky” – Legislating Morality).3
Jsme si dobře vědomi nebezpečí náboženské nesnášenlivosti a věříme, že bychom měli přijímat a respektovat lidi, kteří mají odlišné náboženské přesvědčení. To ale neznamená, že bychom měli osobně přijmout nemožnou představu, že všechna náboženská přesvědčení jsou pravdivá. Vzhledem k tomu, že vzájemně se vylučující náboženská přesvědčení nemohou být pravdivá, nemá smysl předstírat, že jsou. Ve skutečnosti to na individuální úrovni může být dokonce nebezpečné. Pokud je křesťanství pravdivé, pak je nebezpečné pro váš věčný osud nebýt křesťanem. Stejně tak, pokud je pravdivý islám, pak je nebezpečné pro váš věčný osud nebýt muslimem.
Zadruhé, tvrzení, že „neměli byste zpochybňovat náboženské přesvědčení někoho jiného“, je samo o sobě náboženským přesvědčením pro pluralisty. Ale toto přesvědčení je stejně exkluzivní a „netolerantní“ jako jakékoli náboženské přesvědčení křesťana nebo muslima. Jinými slovy, pluralisté si myslí, že všechna nepluralistická přesvědčení jsou špatná. Pluralisté jsou tedy stejně dogmatičtí a uzavření jako kdokoli jiný, kdo veřejně prohlašuje pravdu. A chtějí, aby všichni, kdo s nimi nesouhlasí, viděli věci jako oni.
Zatřetí, zákaz zpochybňování náboženských přesvědčení je také absolutním morálním postojem. Proč bychom neměli zpochybňovat náboženská přesvědčení? Bylo by to nemorální? A pokud ano, podle čího měřítka? Mají pluralisté nějaké dobré důvody, které podporují jejich přesvědčení, že bychom neměli zpochybňovat náboženská přesvědčení, nebo je to jen jejich osobní názor, který chtějí vnutit nám ostatním? Pokud nám nemohou uvést dobré důvody pro takový morální standard, proč bychom jim měli dovolit, aby nám jej vnucovali? A proč se pluralisté vůbec snaží vnucovat nám tento morální postoj? To od nich není příliš „tolerantní“.
Za čtvrté, Bible přikazuje křesťanům zpochybňovat náboženské přesvědčení. Například ve verši v 1. Janovi 4:1 se píše: Milovaní, nevěřte všemu, co je duchovní, ale rozlišujte, zda jsou ti duchové z Boha. Do světa totiž vyšla spousta falešných proroků. (Také Deut. 13:1-5; Gal 1:8; 2 Kor 11:13; atd.).
Jelikož křesťané mají náboženské přesvědčení, že by měli zpochybňovat náboženské přesvědčení, pak by pluralisté – podle svého vlastního standardu – měli přijmout i toto křesťanské přesvědčení. Ale samozřejmě to nedělají. Ironií je, že pluralisté – obhájci nové tolerance – nejsou ve skutečnosti vůbec tolerantní. „Tolerují“ pouze ty, kteří s nimi již souhlasí, což podle jakékoli definice není tolerance.
Za páté, tvrzení pluralistů, že bychom neměli zpochybňovat náboženské přesvědčení, je odvozeno od falešného kulturního zákazu vynášet soud. Zákaz soudit je falešný, protože nesplňuje svůj vlastní standard: „neměl bys soudit“ je samo o sobě soudem! (Pluralisté špatně interpretují Ježíšovy komentáře o souzení [Matouš 7:1-5]. Ježíš nezakázal soudit jako takové, ale pouze soudit pokrytecky.) Ve skutečnosti každý – pluralista, křesťan, ateista, agnostik – vynáší soudy. Otázkou tedy není, zda vynášíme soudy, ale zda vynášíme správné soudy.
A konečně, jsou pluralisté připraveni přijmout jako pravdivé náboženské přesvědčení muslimských teroristů – zejména když tyto víry říkají, že všichni nemuslimové (včetně pluralistů) by měli být zabiti? Jsou připraveni přijmout jako pravdivé náboženské víry těch, kteří věří v obětování dětí nebo jiné ohavné činy? Doufáme, že ne.
I když bychom měli respektovat práva druhých věřit tomu, čemu chtějí, bylo by pošetilé a možná i neláskyplné mlčky přijímat každou náboženskou víru jako pravdivou.
Proč je to neláskyplné? Protože pokud je křesťanství pravdivé, pak by bylo neláskyplné naznačovat komukoli, že jeho protichůdné náboženské přesvědčení je také pravdivé. Potvrzení takové chyby by je mohlo udržet na cestě ke zatracení. Místo toho, pokud je křesťanství pravdivé, měli bychom jim laskavě sdělit pravdu, protože pouze pravda je může osvobodit.
Kdysi jsem byl slepý, ale teď vidím
Co nám obrovská rozmanitost náboženských přesvědčení říká o pravdě v náboženství? Na první pohled by se mohlo zdát, že existence tolika protichůdných přesvědčení jen posiluje podobenství o slonovi, totiž že nelze poznat pravdu v náboženství. Ale je tomu přesně naopak. Pro osvěžení paměti: v tomto podobenství šest slepých mužů zkoumá slona. Každý z nich ohmatává jinou část slona a dochází tak k odlišnému závěru o předmětu, který má před sebou.
Jeden uchopí kel a řekne: „To je kopí!“ Jiný drží chobot a říká: „To je had!“ Ten, kdo objímá nohu, tvrdí: „To je strom!“ Slepec, který drží ocas, si myslí: „Mám provaz!“ Ten, kdo ohmatává ucho, věří: „To je vějíř!“ A ten, který se opírá o bok slona, je si jistý: „To je zeď!“ Tito slepci prý představují
světová náboženství, protože každý z nich došel k jinému závěru o tom, co vnímá. Stejně jako každý slepec, tak i nám je řečeno, že žádné náboženství nemá pravdu. Náboženská pravda je relativní pro každého jednotlivce. Je subjektivní, nikoli objektivní. To může vypadat přesvědčivě, dokud si nepoložíte jednu otázku: „Jaký je pohled toho, kdo vypráví podobenství?“ Hmmmm, podívejme se na toho, kdo podobenství vypráví… Zdá se, že má objektivní pohled na celý proces, protože vidí, že slepci se mýlí. Přesně tak! Ve skutečnosti by nevěděl, že slepci se mýlí, kdyby neměl objektivní pohled na to, co je správné! Takže pokud ten, kdo vypráví podobenství, může mít objektivní pohled, proč by ho nemohli mít i slepci? Mohli by – kdyby se slepcům najednou vrátil zrak, také by si uvědomili, že se původně mýlili. Před nimi je skutečně slon, a ne zeď, vějíř nebo provaz.
I my můžeme vidět pravdu v náboženství. Bohužel, mnozí z nás, kteří popírají, že v náboženství existuje pravda, nejsou ve skutečnosti slepí, ale pouze úmyslně slepí. Možná nechceme připustit, že v náboženství existuje pravda, protože ta pravda nás usvědčí. Ale pokud otevřeme oči a přestaneme se schovávat za sebezničující nesmysl, že pravdu nelze poznat, pak budeme schopni pravdu vidět také. A to nejen pravdu v oblastech, kde ji požadujeme – peníze, vztahy, zdraví, právo atd. – ale také pravdu v náboženství. Jak řekl slepec uzdravený Ježíšem: „Býval jsem slepý, ale nyní vidím.“
Skeptik může namítnout: „Počkejte chvíli! Podobenství o slonovi může být špatné podobenství, ale to ještě nedokazuje, že pravdu v náboženství lze poznat. Dokázal jste, že pravdu lze poznat, ale ne nutně pravdu v náboženství. Ve skutečnosti, neprokázali David Hume a Immanuel Kant, že myšlenka pravdy v náboženství je nepravdivá?“ Vůbec ne, a v další kapitole si vysvětlíme proč.
SHRNUTÍ
1. Navzdory relativismu, který vyzařuje z naší kultury, je Pravda absolutní, výlučná a poznatelná. Popírat absolutní pravdu a její poznatelnost je kontraproduktivní.
2. Schopnost vyvrátit sebedestruktivní výroky proti sobě samým, pomáhá odhalit kontraproduktivní (a tedy nepravdivá) tvrzení, která jsou dnes tak běžná. Patří mezi ně tvrzení jako: „Neexistuje žádná pravda!“ (Je to pravda?); „Všechna pravda je relativní!“ (Je to relativní pravda?); a „Pravdu nelze poznat!“ (Jak to tedy víte?). V zásadě platí, že jakékoli tvrzení, které nelze potvrdit (protože si protiřečí), musí být nepravdivé. Relativisté jsou poraženi vlastní logikou.
3. Pravda nezávisí na našich pocitech nebo preferencích. Něco je pravda, ať se nám to líbí, nebo ne.
4. Na rozdíl od všeobecného názoru, hlavní světová náboženství „všechna neučí stejné věci“. Mají zásadní rozdíly a pouze povrchní shody. Všechna náboženství nemohou být pravdivá, protože učí protiklady.
5. Jelikož logicky nemohou být všechna náboženství pravdivá, nemůžeme souhlasit s novou definicí tolerance, která od nás vyžaduje, abychom přijali nemožnou myšlenku, že všechna náboženská vyznání jsou pravdivá. Máme respektovat víru druhých, ale s láskou jim říkat pravdu. Koneckonců, pokud lidi skutečně milujete a respektujete, budete jim taktně říkat pravdu o informacích, které mohou mít důsledky na jejich věčnost.
Pokračování v 2. části
